Ještě že mám havarijní pojištění

Po karambolech, co jsem si zažil se svým a tátovým autem mi bylo jasný, že se musím pojistit proti všemu, co existuje. Ve škole, v práci a osobním životě se mi obvykle daří, ale co se týká mého milovaného auta, tak v tom případě jsem na bodě mrazu. Nedokážu si to vysvětlit, ale je to tak. Střety se zvířaty přes silnici, závady a podobné jsou u mě docela častým jevem.

K mé smůle přibyl i další incident. Jel jsem jednou za kamarádem, co bydlí na sídlišti. Když jsem za ním jezdil ještě s tátovo autem, tak jsem tam nikdy neměl problémy. Přespával jsem u něj často, přes noc jsme vždycky pařili hry (kde jsou ty časy?). Tentokrát jsem přijel jen na pár hodin kvůli nějakým materiálům do školy a taky jsem chtěl pokecat, co nového. Nakonec se moje návštěva protáhla ž do večera.

Vrátil jsem se a nějaký dobrodinec se mi podepsal s klíčema na autě stejně jako dalším dvěma na parkovišti. Nevěděl jsem, proč si zrovna vybral „jen“ ty tři a bylo mi to jedno. Měl jsem sto chutí tam počkat, jestli se ten zmetek vrátí. Nakonec jsem si ale zachoval chladnou hlavu. Vždyť mám přeci havarijní pojištění, aspoň část škod mi pojišťovna uhradí. A ten „dobrodinec“ za to nestojí… Z čehož plyne poučení, že havarijko člověka uklidní. Fakt. Alespoň mě ano.